Boj o zoo
V prvním desetiletí 20. století se naplno rozhořely diskuse o zřízení zoologické zahrady v Praze. Předmětem sporů tentokrát nebylo vlastní zřízení této instituce, o jejíž prospěšnosti pro město již téměř nikdo nepochyboval, jako spíš její pojetí a umístění. Hlavními postavami se stali cestovatel Vilém Němec a středoškolský profesor Jiří Janda. Několik let trvala ostrá polemika obou významných osobností a ačkoliv šlo oběma vlastně o totéž, výsledkem bylo další zdržení projektu na založení zoologické zahrady.
Janda versus Němec
Mezitím se totiž ozývaly hlasy na zřízení zoo i mezi členy městské rady, do jisté míry i zásluhou tehdejšího pražského starosty dr. Groše, který této myšlence velmi přál. Když se v roce 1906 sešla na Staroměstské radnici celá městská rada, bylo rozhodnuto, že menší zoologická zahrada vznikne na Štvanici. Přípravami byl pověřen prof. Janda, což Vilém Němec, jenž se dva roky před tím vrátil z mnohaleté cesty po Africe, nesl značně nelibě. Projekt zoo na Štvanici byl sice podrobně rozpracován, a to včetně finanční rozvahy či rozmístění jednotlivých staveb a nakreslení plánů, nebyl však nakonec realizován. I když odhlédneme od skutečnosti, že Štvanice s rozlohou pouhých 16 000 m2 rozhodně nepatřila k nejvhodnějším lokalitám pro stavbu zoo, zasloužil se o ztroskotání projektu hlavně Vilém Němec s jeho ostrou kritikou. Sám navrhoval umístění zoo na Strahově, což byl sice pozemek větší, ale rovněž nepříliš vhodný.
Léta příprav
Ani v první desítce let nového tisíciletí se tedy nepodařilo zoologickou zahradu vybudovat. Když byl zamítnut projekt zoo na Štvanici, následovaly další roky plné polemik, úvah a diskusí. Právě v této době zintenzivněl prof. Janda své úsilí a neúnavně přesvědčoval veřejnost i úředníky o nutnosti zřídit v Praze zoologickou zahradu.
Přišla první světová válka a jak říká sám prof. Janda:
„V ní arciť usnuly všechny takové snahy. Ale hned s naším osvobozením znovu se probudily… A právě do těchto dob spadá první vážná pobídka, jež vyvinula se časem v dnešní akci. Bylo to koncem roku 1919, kdy v poradním sboru přírodovědecko-matematickém ministerstva školství a národní osvěty dán byl návrh, aby ministerstvo samo chopilo se iniciativy ke zřízení zoologické zahrady v Praze. Rok nato jmenován byl i komitét, který se tou záležitostí má zabývati, a ministerstvo školství a národní osvěty později pověřilo mně, aby se přípravných prací ujal.“
Ministerstvo školství a národní osvěty
Č. j. 27996/23-IV.
V Praze dne 18. března 1923
Panu
Jiřímu Jandovi
Profesoru čs. akademického gymnasia v Praze II. Na příkopě
Pověřuji Vás vedením přípravných prací pro zřízení projektované zoologické zahrady v Troji a očekávám, že jak jste již svojí prací prokázal i nadále se vynasnažíte, aby zahrada ta, jejíž potřeba pro vědeckou, badatelskou, vyučovací a osvětovou činnost jest uznávána, mohla z Vašich odborných rad a zkušeností býti zřízena co nejdříve.
Ministr:
Bechyně v. r.
Navzdory dalším útokům ze strany Viléma Němce i dalších osobností, mimo jiné i spisovatele Ignáta Herrmanna, prof. Janda vytrval a obklopen úzkým kruhem lidí zanícených pro myšlenku zoo podobně jako on sám pokračoval v přípravných pracích. V několika publikacích vysvětloval poslání budoucí zoologické zahrady a seznamoval s jejím uspořádáním.
Výběr místa pro zoo
Jedním z prvních rozhodnutí, která musel učinit, byla volba vhodného místa. Ministerský rada státní regulační komise dr. E. Schwarzer tehdy navrhoval k výběru 14 míst v obvodu Velké Prahy. Jednalo se o tyto lokality: Cibulka, Košíře, Troja, Petřín, Strahov, Kinského zahrada, Vysočany, Štvanice, Kanálka, Klamovka, Stromovka, Letná, Šárka, Hloubětín – údolí Rokytky. Prof. Janda od samého začátku projevoval zájem o trojské území, které podle jeho názoru nejlépe splňovalo požadavky budoucí zoologické zahrady. Významným momentem při rozhodování se stala skutečnost, že velkostatkář Alois Svoboda daroval v roce 1922 státu pozemky v Troji, z nichž byly 24 hektary určené právě pro zoo.
Č. j. 13523
Strana první
Snímek
Ohlášeno u berního úřadu v Karlíně dne 11. října 1922 k č. 3225.
Spis notářský
Dne sedmého října roku tisícího devítistého a dvacátého druhého dostavil se ke mně Stanislavu Pavlíčkovi, notáři v Praze VII/974 do mé notářské kanceláře mě osobně známý a svéprávný pan Alois Svoboda, velkostatkář v Troji č. p. 7 a podal ve spis následující
- - - - - - - - Prohlášení o daru - - - - - - - -
pan Alois Svoboda, velkostatkář v Troji u Prahy, prohlašuje, že dobrovolně a neodvolatelně k oslavě 70ti letých narozenin našeho prvního presidenta Tomáše Garrika Masaryka na památku založení naší Československé republiky a uctění dvěstěpadesátiletého výročí úmrtí Jana Ámosa Komenského v ě n u j e za podmínek dále uvedených v rámci Národního fondu Masarykova … Československé republice pozemky v Troji, patřící k velkostatku pana Aloise Svobody a vyznačené v připojeném soupisu…
- - - - - úhrnem 82 ha 00 a 52 m2, čili 228004 (dvěstědvacetosmtisíc-čtyři) sáhů - - - - -
Věnování děje se vesměs mimo služebnost níže uvedenou závad prostě a k tomu účelu, aby pozemků těch bylo použito pro vybudování osvětových a sociálně humanitních zařízení ve prospěch mládeže…
Dárce souhlasí v zásadě, aby místa po levé straně zámečku, směrem od řeky, se použilo ku zřízení zoologické zahrady…
První část pozemků byla nicméně převedena na zoo pachtovní smlouvou až v roce 1928, a to na 99 let. V roce 1924 vyšel v novinách Jandův článek „O místě pro naši zoologickou zahradu“, v němž rekapituluje nejprve obecně požadavky na ideální umístění zoo a poté vypočítává všechny výhody, kterými trojský pozemek tyto nároky splňuje. Mimo jiné píše:
„Máme pozemek, jenž by vzbudil závist všech odborníků. Skály, jež jinde dlouho a nepřirozeně se budují, rovina, svah i áhorní větrné prostranství a především starý, romantický porost. A to vše v amfiteátru, směřujícím k poledni.“
Vznik družstva
Zdálo by se, že rychlé výstavbě zoologické zahrady již nic nebrání. Ve skutečnosti se i nadále vlekly spory a veřejné polemiky o vhodnosti vybraného místa, které opět zpochybňoval především Vilém Němec. Neúnavný prof. Janda bojoval za sen svého života dál. Záměr vybudování zoo se však setkával i s potížemi finančního rázu. Prof. Janda se netajil přesvědčením, že taková instituce, jakou je zoologická zahrada, musí být podporována z veřejných prostředků, ovšem neochota ze strany státních a městských zástupců vedla stále zřetelněji k tomu, co se nakonec také uskutečnilo: k založení družstva. Ustavující valná hromada „Hospodářského, nákupního a stavebního družstva Zoologická zahrada v Praze“ se konala 21. května 1926 na Staroměstské radnici za účasti 37 členů. Čestným předsedou družstva se stal prof. Jiří Janda. Do rejstříku bylo družstvo zapsáno 22. června 1926.
Jedním z prvních kroků nového družstva bylo objednání plastického sádrového modelu budoucí zoo včetně doprovodné brožury. Model byl vystaven nejprve na Staroměstské radnici, poté na výstavišti v Holešovicích a nakonec v Trojském zámku. Plán zoo i model byly dílem arch. prof. Karla Maška. Byl na svou dobu značně velkorysý a počítal dokonce s benzínovou dráhou, která by vozila návštěvníky po vybrané trase po zoo.
Po náhlém úmrtí arch. Maška byl projekt budoucí zoo zadán kancelář Carla Hagenbecka v Hamburku. Ta vypracovala nové rozsáhlé plány a kolorovaný modelů. Bohužel plány byly z větší části nepoužitelné a jediné, co podle nich v zoo vzniklo, byl takzvaný vlčinec, velká voliéra dravců řada menších dvojvoliér pro exotické ptáky. Dalšími plány pak byl pověřen arch. Fuchs.
Konečně tedy bylo možné začít s konkrétními projekty na výstavbu zoo. V první etapě se počítalo s vybudováním expozic na 8 hektarech v dolní části sreálu. V červnu 1927 bylo zadáno oplocení tohoto pozemku (bylo dokončeno v listopadu) a začalo se s budováním vodovodu. V roce 1929 převzalo družstvo další část pozemků v Troji a město Praha přislíbilo, že provede sadové úpravy abude se podílet na stavbě cest.
Přípravné práce navzdory přetrvávajícím finančním těžkostem a za značného zájmu veřejnosti i tisku pokračovaly a dne 28. září 1931 bylo konečně „zpřístupněno staveniště zoologické zahrady“.
Válečná léta v zoo
Válečné roky 1939–1945 silně omezily vývoj pražské zoologické zahrady, a to jak ve výstavbě, tak i v opatřování zvířat. V tomto období nebylo prakticky žádné obchodní ani jiné spojení s ostatními zoologickými zahradami na světě. Finanční prostředky si zoo opatřovala všelijak, a to jednak příspěvky od města i státních orgánů, jednak různými dary, peněžitými i jinými, třeba v podobě krmiv, drobného technického vybavení apod.
Peníze se získávaly i dalšími způsoby – například zaměstnanci zoo provozovali „cirkusová představení“, ve kterých sami vystupovali s cvičenými zvířaty nebo dokonce jako artisté. Od konce dubna 1939 se cirkus konal ve vypůjčeném cirkusovém stanu, od jara 1939 v neděli i ve všední dny. Čistý výnos činil ročně kolem 45 000 Kč, což tehdy nebyla částka nijak zanedbatelná. V roce 1940 bylo během 110 dnů uspořádáno 258 představení, jež celkem vynesla 68 000 Kč. V roce 1940 to činilo při 200 představeních 67 000 Kč. V roce 1942 byl postaven stálý dřevěný cirkusový stan, ve kterém se konala vystoupení už v sezoně roku 1943 a pak až do roku 1951. Od té doby sloužil „stan“ jako skladiště transportních beden a jako karanténa. Zbourán byl až v roce 1986 a na jeho místě byly vybudovány expozice pro lachtany a tučňáky.
Počátkem okupace působil jako ředitel pražské zoo RNDr. J. V. Staněk. Od 1. listopadu 1939 ho na celé válečné období vystřídal MVDr. Jan Vlasák, a to až do 16. července 1946. Za dr. Vlasáka se v zoo rozvinulo válečné „místní“ hospodářství, v němž se pěstovaly různé druhy zeleniny, vojtěška, tráva, kukuřice a další plodiny, takže se zoo stala pokud jde o zmíněná krmiva téměř soběstačná. Maso pro šelmy a další masožravá zvířata se dováželo hlavně z venkovských jatek. V roce 1940 byla zahájena stavba hospodářských budov, které slouží v podstatě dodnes. Celý komplex je označován jako „statek“ a od července 1941 tu byli ustájeni tažní koně a skladována různá krmiva včetně sena a steliva na půdě.
Charakteristické je, že se právě v období válečných let, konkrétně od roku 1940, v pražské zoo na popud vedení družstva soustředila skupina význačných českých vědců a techniků, kteří řešili novou koncepci a rozvoj zoo (uskutečnily se do značné míry v poválečném období) a kteří se značnou měrou zasloužili o zachování zoologické zahrady. Mezi nejznámější osobnosti patřili prof. Komárek, prof. Kurz, prof. Bílek, prof. Breindl, prof. Kavina a prof. Bechyně. O stavební rozvoj zoo se zasloužil zvláště prof. Bechyně (jím navržený pavilon vodních ptáků stojí dodnes a čeká na nezbytnou rekonstrukci), o chovatelství pak prof. Bílek, jehož zásluhou se do pražské zoo dostali koně Převalského.
Pozoruhodné ale je, že stavy zvířat se v době válečných let nijak podstatně nesnižovaly. Koncem roku 1940 bylo chováno 982 kusů zvířat v 287 druzích: 247 savců v 75 druzích, 638 ptáků ve 194 druzích, 97 ostatních v 18 druzích. Během dalších let pak bylo chováno v průměru ročně 1000 jedinců, z toho asi 250 savců, 650 ptáků a 100 plazů, ryb i zástupců dalších skupin živočichů.
Dne 9. února 1944 se pražská zoo mohla pochlubit 893 zvířaty v 302 druzích. Z německých zoologických zahrad bylo v té době evakuováno do Prahy asi 75 zvířat. Patřila k nim především legendární hrošice (tedy samice hrocha obojživelného) Zuzana z Berlína, kde přežila všechny útrapy náletů a zůstala pak v pražské zoo do konce života. Dále to byl pár dospělých lvů a tři mladí lvi, pár antilop nilgau, pár lam guanako, několik poníků, lam krotkých, jaků domácích, bizonů a dalších zvířat. Pocházela především ze zoo v Drážďanech, postižené silným bombardováním v únoru 1944.
Po osvobození čítal v červnu 1945 stav zvířat v pražské zoo 1022 jedinců, z toho 251 savců, 580 ptáků a 201 plazů, obojživelníků, ryb a bezobratlých. V roce 1947 se pohyboval počet zvířat kolem 1100 jedinců v 360 druzích, o které pečovalo pouze 12 ošetřovatelů. V roce 1948 už se stav zvířat zvýšil na 1360 kusů, z toho bylo 560 savců, 700 ptáků a 100 plazů a ostatních. V tomtéž roce byl také nákladem 2,5 milionu korun postaven tehdy velmi moderní pavilon opic o rozloze 56 x 11 metrů.
V roce 1950 dochází v pražské zoologické zahradě k významné změně. Výnosem ministerstva informací a osvěty ze dne 18. prosince přestává být zoologická zahrada družstvem a stává se zařízením státní správy pod přímou správou ÚNV (Ústředního národního výboru Prahy) a pod dohledem MIO. Veřejné podíly (asi 95%) byly převedeny na ÚNV. Soukromé podíly měly být členům proplaceny. Legislativní řízení bylo ukončeno v roce 1951. Finanční prostředky pro provoz i rozvoj zoo tak byly v celé výši zaručeny z rozpočtu ÚNV. Mimoto zoo čerpala některé částky určené na speciální účely z fondů ministerstva.
Zoo patří státu
Podobně jako v jiných institucích byla také v zoologické zahradě po květnové revoluci v roce 1945 založena závodní rada, která navrhovala postátnění zoo. Pravdou je, že zhruba 80 % podílů družstva připadalo na československý stát, zemi českou a město Prahu, zbytek pak byly podíly občanské. Přesto nebyla ještě několik let situace nijak řešena a družstvo Zoologická zahrada existovalo až do konce roku 1950. Tehdy bylo přípisem Ministerstva informací a osvěty (MIO) zrušeno a zoo se stala státní institucí zaštiťovanou MIO a financovanou Ústředním národním výborem (ÚNV) hl. m. Prahy. Zaměstnanci zoo byli od té chvíle personálně převedeni rovněž pod ÚNV. Nastalo určité přechodné období, během něhož vedl zoologickou zahradu „náhradní orgán hospodářského, nákupního a stavebního družstva Zoologická zahrada, s. r. o.“, jehož členy byli zástupci ÚNV, MIO a několika dalších ministerstev.
Přechodné období trvalo dva roky a teprve od 1. ledna 1954 se zoologická zahrada stala kulturním zařízením hlavního města Prahy. V průběhu této doby odešel z vedení zoo dr. Vlasák, který se vracel do činné služby v armádě. Řídícím úředníkem se na necelý rok stal F. Daneš, jeden z členů představenstva družstva. Když však na svou funkci rezignoval, vystřídal ho v květnu 1947 ing. A. Turek. Působil několik měsíců, během nichž byl ze svého hlavního zaměstnání pouze občas uvolňován. Podobně na tom byl i jeho nástupce – doc. Štěpánek, zaměstnaný v Národním muzeu a uvolňovaný vždy na jeden den v týdnu. Zmatená situace, která nepochybně nijak nepřispívala k rozvoji zoologické zahrady, se stabilizovala až v roce 1949, kdy nastoupil v pořadí druhý ředitel pražské zoo. Prvním byl prof. Janda, po něm následovali řídící pracovníci. Titul ředitele byl přiznán znovu až Cyrilu Purkyněmu, který nastoupil do čela zoo na plný úvazek a působil na tomto postu deset let.
Přechod pod státní správu znamenal zásadní změny v celkovém chodu zoologické zahrady. Mimo jiné to bylo poprvé, kdy byla zcela oficiálně uznána její výchovná a vzdělávací funkce. V listopadu 1949 vydalo MIO potvrzení, jímž se zřizovalo propagační oddělení se stálými zaměstnanci. Finanční těžkosti, se kterými se zoologická zahrada potýkala po celé předválečné období i během válečných let, přetrvávaly i v prvních letech po osvobození. Konec konců není se čemu divit, protože celá městská infrastruktura se zotavovala jen zvolna a to platilo i pro dopravu. Autobus, který jezdíval od mostu Barikádníků k zoo, byl v posledním období okupace zrušen a v roce 1945 byl zaveden jen v neděli a o svátcích. Zaměstnanci zoo proto i nadále pokračovali v oblíbených cirkusových představeních přímo v zoologické zahradě – v roce 1945 se jich uskutečnilo 95, v roce 1946 dokonce 128. Kromě toho se pořádala představení v cirkuse na Letné, který sídlil ve dřevěném stanu a disponoval i zvěřincem. Když cirkus vyhořel, získala zoo část zachovalé stavby pro vybudování pavilonu žiraf. Zvířata z cirkusu však do zoo neputovala. Pouze dva tygři z poměrně početné kolekce šelem, opic i dalších zvířat, putovali do Troje, na ostatní neměla tehdy zoo peníze.
Přívaly zvířat
Na konci války chovala pražská zoologická zahrada něco málo přes tisícovku zvířat. Vzhledem k finančním těžkostem nebylo možné hned v prvních letech získávat větší množství zvířat nákupy – snad jen s výjimkou 75 exemplářů z německých zoo a několika obyvatel cirkusových zvěřinců.
Ze zajímavých přírůstků, které se v zoo objevily během 50. let 20. století a buď v Praze zůstaly trvale, nebo tu alespoň strávily v expozicích delší dobu, patřili mimo jiné mnozí zajímaví ptáci – hadilovové, kasuár přilbový či harpyje pralesní. Raritou se staly ježury australské, které přišly v letech 1954 a 1955 a dožily se v expozici v pavilonu vzácných savců úctyhodného stáří více než 40 let. V roce 1949 přivítala zoo své první lenochody dvouprsté, z nichž dva tu žili až do poloviny 60. let a dokonce se i rozmnožovali, byť mláďata nepřečkala první rok života. Ze skupiny chudozubých savců nechyběli ani mravenečníci velcí. První přišel v roce 1953, další o rok později.
Kolekci šelem obohatil v roce 1949 samec ocelota velkého, k němuž se o rok později připojila samice. Pár se velmi dobře sžil a již v roce 1952 se narodila mláďata, která však samice neodchovala. V roce 1951 se v zoo objevil i samec servala. V roce 1953 získala zoo prvního čistokrevného tygra ussurijského. Byla to asi dvouletá samice Máša, která pocházela z přírody – stejně jako samec Amur a další samice Ťapka, kteří dorazili v roce 1955. Tento pár se stal rodiči mnoha mláďat, která úspěšně odchovával. Koncem 50. let, přesněji v lednu 1959, přicestoval z Tierparku Berlín první pár tygrů sumaterských v pražské zoo. Dostali jména Radúz a Mahulena a obývali starý pavilon pod skálou. První mláďata tohoto nejmenšího poddruhu tygra se však narodila až v roce 1971 rodičům Mahuleně II. A Gabrielovi.
V 50. letech se v zoo vystřídalo celkem pět šimpanzů. První byla v roce 1950 již zmiňovaná samička Moke. Po příchodu žila v domácnosti manželů Martincových a teprve později se přestěhovala do nově vybudovaného pavilonu opic. Po ní následovala samička Zuzana (1952–1954) a poté dvojice Hurvínek a Mánička. Zatímco Hurvínek žil v zoo 9 let, Mánička jen necelé dva roky. Poslední z pětice byla samička Helenka, která se připojila k Hurvínkovi v roce 1954 a dokonce ho o rok přežila.
Různé zdroje
Během válečných let došlo pochopitelně k značnému omezení kontaktů s ostatními evropskými, neřkuli zámořskými, zoologickými zahradami. Proto vedení pražské zoo uvítalo možnost navázat spolupráci s obchodní organizací Zoocentr, která působila v tehdejším Sovětském svazu. Praha se nabídla jako prostředník výměny zvířat mezi západem a východem a nabídka byla přijata. Vzájemná spolupráce se rozeběhla od roku 1949 a největší intenzity nabyla v letech 1950–1957. V té době prošlo pražskou zoologickou zahradou téměř 11 000 zvířat, která putovala v obou směrech. Mnohá z nich zůstala v Praze trvale, jako reciproční úhrada nákladů spojených s transporty. Není tedy divu, že počet zvířat v zoo rostl a v roce 1997 dosáhly početní stavy chovaných jedinců číslice 1467.
Tranzitní činnost byla ukončena v roce 1957, navázané kontakty však nezanikly a staly se užitečným startem do dalších let. Kromě toho byla pražská zoologická zahrada pověřena Ministerstvem informací a národní osvěty, aby zajišťovala „ústřední distribuci a řízení rozmístění veškeré zvěře pro zoologické zahrady i jiná osvětová zařízení a dále obstarávala veškerý dovoz a vývoz takové zvěře prostřednictvím výsadní společnosti Koospol“.
Kromě Zoocentru spolupracovala pražská zoo také s pekingskou zoo, s mnoha evropskými zahradami i se zámořím. Významnou možností, jak získat nová zvířata, byly i kontakty s obchodníky se zvířaty, například s firmou van den Brink nebo Miller. Mnohá ze zvířat se do Prahy dostala díky výměnám. Z těch nejzajímavějších stojí jistě za zmínku vombat, který přišel v roce 1950 z Tel Avivu výměnou za vlky eurasijské, nebo pár tapírů jihoamerických, kteří dorazili stejně jako dvě kapybary z Buenos Aires.
Boj o karanaténu
V dnešní době je téměř nepředstavitelné, jak bylo možné takovou záplavu zvířat zvládnout. V některých transportech cestovalo třeba stádo sobů, 60 bernešek rudokrkých, pár jaků nebo medvědi himálajští.
Při tak obrovském objemu zvířat se stále naléhavěji objevovala myšlenky na zřízení karanténní stanice. Proto v roce 1950 podala přírodovědná odborná komise při pražské zoologické zahradě příslušnou žádost, adresovanou veterinárnímu oddělení ministerstva zdravotnictví. Pod žádostí je podepsán ředitel zoo dr. O. Štěpánek. Také ministerstvo zemědělství se velice důrazně přimlouvalo za co nejrychlejší postavení karantény. Ani o rok později se však státní orgány nijak závazně nevyjádřily, a tak se vedení zoo rozhodlo začít budovat karanténní stanici vlastními náklady s tím, že budou později uhrazeny z prostředků města.
Nakonec ale z karantény sešlo. Tak trochu to připomíná vleklé boje prof. Jandy ze samých začátků vzniku pražské zoo. Hlavním argumentem, proč nebyla karanténa povolena, byla skutečnost, že „na karantenní stanici nemohlo být v pětiletém plánu pamatováno, ježto počátkem pětiletky nebylo nám ještě známo, jak dalece SSSR svůj obchod se zvěří rozšíří a nebylo nám též známo, že SSSR pověří nás úkolem prostředníka výměny zvěře.“
Prof. Štěpánek se ale nevzdal a v roce 1952 znovu rozvířil záležitost kolem karantény. Komise ONV stavbu doporučila s tím, že je třeba stanici vybudovat odděleně od vlastního provozu zoologické zahrady. Koncem roku přislíbilo Ministerstvo informací a národní osvěty částku půl milionu, ale ministerstva zdravotnictví ani financí se nevyjádřila. V květnu 1953 se začalo znovu stavět, tentokrát na území zoo v blízkosti Podhoří. I tentokrát stavba zkrachovala a již vybudované základy byly nakonec zasypány.
Zoo Praha a Zoo Peking
Pražská zoologická zahrada navázala krátce po vyhlášení Čínské lidové republiky v roce 1949 velmi přátelské styky se zoologickou zahradou v Pekingu. Ty vedly především k vzájemné výměně a darům zvířat. Pekingská zoo tak darovala pražské zoo řadu vzácných divokých zvířat, žijících na území Číny. Některé druhy čínských zvířat chovala tak pražská zoo v historii poprvé (dary z Čínské lidové republiky podle protokolu oficiálně poskytoval Mao Ce-tung).
V roce 1952 navštívila pražskou zoo delegace Čínské lidové republiky a přivezla jako dar kolekci neobyčejných zvířat, která se stala atrakcí pražské zoo. Byl to především levhart mandžuský (Panthera pardus orientalis), samice, pár aligátorů čínských, dva velemloci čínští a 5 papoušků (2,0 alexandr malý - Psittacula krameri, 1,0 alexandr růžový - Psittacula alexandri a 1,1 alexandr šedý - Psittacula columboides), a další zvířata. Bylo to 22. listopadu 1952. O rok později, 13.11.1953, posílá pekingská zoo pražské zoo početnou zásilku zvířat, v níž je zvláště mladý samec tygra ussurijského, 3 makaci medvědí, 3 makaci tibetští, 3 jeleni sika, krajta tmavá, 2 bažanti stříbrní, 2 bažanti pestří (P. versicolor), 2 kobry indické a 5 velemloků čínských.
O rok později, 29.11.1954, posílá pekingská zoo mimo jiné samici tygra ussurijského pocházející z odchytu ze severního Mandžuska, dva páry alexandrů čínských, další krajtu tmavou atd.
V září 1956 se koná v pražské zoo slavnost 25. výročí otevření (28. září 1931). Na sympozium k tomuto výročí přijíždí také ředitel pekingské zoo Tsui Chan-p´ing a je srdečně uvítán ředitelem pražské zoo dr. Cyrilem Purkyněm, který sám doprovází vzácného hosta na prohlídce pražské zoo i města Prahy. Delegace pekingské zoo přiváží s sebou i mimořádný dar, samce pandy červené, vzácného čínského poddruhu Ailurus fulgens styani. K daru patří také další dva velemloci čínští (Andrias davidianus), 4 mandarinky (Aix galericulata) z přírody, a 2 luskouni krátkoocasí, zvaní pangolini, z jihu Číny (Manis pentadactyla).V roce 1956 posílá také pražská zoo pekingské zoo řadu zvířat, mimo jiné 1 nandu, 1,1 kondor velký, 2 hroznýš královský, 1 serval, 2 tukani obrovští a další zvířata, později také desítky chovných kanárů atd.
V roce 1957 získala pražská zoo z pekingské zoo 2 kobry královské, největší jedovaté hady světa. 30.11.1957 posílá také pekingská zoo pražské pár pand červených. A potom poskytla pekingská zoo pražské i světový primát. Poslala totiž 19.7.1958 dva samce bažanta tibetského (Crossoptilon crossoptilon drouyni) a posléze, 26.7.1958, i samici. Do té doby totiž tento vzácný poddruh nebyl mimo čínské území nikde na světě chován. Bažant tibetský je znám vědě od roku 1868, ale teprve v roce 1956 byl odchycen první živý jedinec výpravou zoo Peking v provincii Kam z oblasti horního toku řeky Mekongu.
V červenci 1958 také z Číny přibylo poprvé do pražské zoo i 5 jedinců podivuhodné želvy hlavce plochého (Platysternon megacephalum).
Nové stavby
Záhy po skončení války se začaly podle „válečného“ plánu rozvoje zoo realizovat první stavby – pavilony i další expozice.
Pavilon opic
Prvním větším projektem byl pavilon opic, který stával v místech dnešního pavilonu Indonéská džungle. Při svém dokončení v roce 1949 patřil k velmi moderním stavbám svého druhu. Tehdy bylo běžné chovat zástupce určité skupiny živočichů pohromadě, bez ohledu na jejich přirozené prostředí nebo zeměpisné rozšíření.
Plány na stavbu podobného pavilonu vznikly během válečných let, vlastní stavba byla zahájena v roce 1947 a dokončena v roce 1948, pro návštěvníky byl pavilon přístupný od roku 1949. Technickou komisi, která stavbu projektovala, vedl prof. Bechyně, odbornou komisi prof. Breindl. Vlastní plány zpracovali prof. dr. Ing. Hruška a ing. A. Turek, dlouholetý pracovník pražské zoo. Původně měl pavilon uvnitř chovatelské zázemí, návštěvnický prostor a ubikace pouze podél severní stěny a přiléhaly k němu tři venkovní výběhy. Postupně, jak se měnilo zvířecí osazenstvo, byl několikrát přestavován. Největších změn doznal v souvislosti s příchodem lidoopů. Postupně také vznikla ve vnitřním prostoru řada menších ubikací pro drápkaté opice a klece pro ostatní primáty byly od návštěvnického prostoru oddělené skleněnými tabulemi.
Prvními opičími obyvateli pavilonu se stali makakové (rézus, medvědí a další), malpa kapucínská, kočkodan zelený a mnohé další druhy opic a poloopic. Jako první lidoop se zde objevila v roce 1951 šimpanzí samice Zuzana a byli to právě šimpanzi Zina a Justýn, kdo pavilon opustili jako poslední, a to v říjnu 1999.
Pavilon vzácných savců
Ke stavbám, které vznikaly v horní části zoo na konci 40. a na začátku 50. let minulého století (mimo jiné to byly: hospodářské zázemí zvané „statek“, pavilon opic, ubikace pro kopytníky včetně pavilonu žiraf nebo občerstvení V Oboře) patří i pavilon, který je v dobových denících označován jako „dům ssavců“ a který nesl postupně různé názvy – pavilon exotických savců, vzácných savců či malých živočichů. Dnes ho znáte jako pavilon Afrika zblízka.
Stavba pavilonu probíhala v letech 1949 a 1950. Autorem architektonického řešení pavilonu je ing. arch. Novotný, který byl v té době členem technické komise zoo. Dodnes lze sledovat původní dispozici pavilonu, který má dvě postranní křídla, je průchozí na směrem k jihu se před ním otevírá volné prostranství. Na něm navrhl ing. arch. Novotný kruhové jezírko pro plameňáky. Ti byli do té doby umístěni v dolní části zoo na takzvaných rybnících. Skupinu plameňáků později vystřídali aligátoři američtí a v posledních letech před rekonstrukcí sladkovodní želvy a několik druhů vrubozobých ptáků.
Pavilon byl v rámci československých i evropských zoo výjimečný pojetím vnitřních expozic. Podél jižní stěny se nacházely vnitřní ubikace pro středně velké savce, naopak na severní stěně byly umístěné vitríny s četnými bezobratlými živočichy.
Pavilonem prošla pestrá škála živočichů, z nichž některé druhy patřily ke skutečným raritám (mravenečník čtyřprstý, několik druhů pásovců, kynkažu, početná skupina ježur a mnohé další.
Pavilon vodních ptáků
Když byl v roce 1956 otevřen pavilon vodních ptáků, mohl si směle připsat přívlastek „výjimečný“. Vyrostl v letech 1952–1954 na jižním břehu takzvané strouhy, a to podle projektu prof. Hrušky a ing. A. Turka, stavbu připravovala opět technická komise zoo pod vedením prof. Bechyněho. Sloužil až do roku 1988, kdy musel být pro špatný technický stav uzavřen. Po povodni v roce 2002, která dílo zkázy dokončila, byl rekonstruován takřka přesně v původní podobě.
Stavba má nepravidelný půdorys a kamennou podezdívku. Šikmá střecha je opatřena světlíky a navíc je pavilon prosklený i po obvodu. Vzhledem k jižní expozici to znamená, že je interiér dostatečně osvětlen přirozeným světlem, které umožňuje růst bujné vegetace.
Už při svém vzniku byl pavilon řešen jako průchozí a bezbariérový. Návštěvníci i ptáci sdíleli (stejně jako dnes) společný prostor. Původně se zde nacházely dvě expozice, později přibyla ještě třetí pro tučňáky Humboldtovy. Návštěvníci zde měli možnost pozorovat přirozené skupiny vodních a bahenních ptáků, mimo jiné i plameňáků Jamesových .
K pavilonu přiléhaly před jeho uzavřením z jižní strany výběhy pro želvy, které měly celkovou rozlohu 3546 m2. Dnes zde najdete expozici dikobrazů a naopak podél severní stěny byla vybudována průchozí voliéra, která překlenula část vodní plochy.
Pavilon žiraf
Začátek 50. let 20. století znamenal pro pražskou zoo určitý přelom Začalo období poválečného rozvoje po stránce stavební i chovatelské. Zatímco ve svých počátcích se zoo rozrůstala hlavně v dolní části, nyní došlo i na rozlehlou náhorní plošinu, jako stvořenou pro chov početnějších stád větších kopytníků. Vyrůstaly zde převážně dřevěné stavby, určené pro bizony a další tury, jeleny, koně a také pro žirafy a antilopy.
První pavilon žiraf byl postaven kolem roku 1952 a stojí dodnes, i když žirafy se z něj již dávno odstěhovaly. Jeho nízká část, tvořená stájemi antilop, sem byla přemístěna jako pozůstatek cirkusového stanu. Ten stával na Letné, ale vyhořel a zachovaly se jen stáje. K nim byl podle návrhu ing. Antonína Turka přistavěn vyšší pavilon pro žirafy, na něj na opačné straně navazují další prostory pro antilopy. Pavilon byl přístupný veřejnosti i zevnitř. Zatímco antilopy byly od návštěvníků oddělené jen pletivem či mřížemi a zábradlím, žirafy bylo možné pozorovat přes skleněnou stěnu. Podobně jako blízké dřevěné domky pro další druhy antilop, které jsou rovněž dílem ing. Turka, je i starý pavilon žiraf řešen jednoduše, nicméně velmi účelně. Vnitřní stáje lze snadno rozdělovat či spojovat posuvnými dveřmi. Zvláštní posuvná stěna z drátěného pletiva sloužila v případě nutnosti ke znehybnění mohutné žirafy, takže bylo možné provést veterinární zákrok, aniž by se zvíře uspávalo. Pavilon byl vybaven přípravnou, sklady a seníkem na půdě.
První žirafa, která pavilon osídlila, byla žirafa masajská Lenka. Zoo ji získala od firmy Behrend a přišla v srpnu 1954. Lenku vystřídal pár žiraf kordofánských z Antwerp. První žirafy Rothschildovy, které chováme dnes, přišly v roce 1970 a pocházely z proslulých afrických transportů zvířat ing. Zdeňka Vágnera, ředitele zoo ve Dvoře Králové n. L.
Další stavby a plány
V průběhu 50. a 60. let vznikaly kromě zmíněných velkých pavilonů i menší expozice a další stavby. S mnohými z nich se setkáme dodnes. Je to například občerstvení V Oboře nebo menší ubikace a výběhy pro kopytníky včetně antilop, zubrů a bizonů. Dřevěná ubikace koní Převalského byla v roce 1956 nahrazena zděným pavilonem, který má tvar podkovy. Název pavilon je poněkud zavádějící, protože se nejedná o stavbu přístupnou pro návštěvníky. Je ale zajímavý tím, že nemá žádné vnitřní stáje.
V letech 1952–1954 patřila ke koloritu zoologické zahrady dětská železnice, která jezdila po areálu v rámci projektu „Dětská republika“.
Po válce bylo nutné řešit i dopravní obslužnost zoo, což je ostatně další z potíží, s nimiž se zoologická zahrada potýká prakticky po celou dobu své existence. V letech 1947–1948 došlo konečně k vydláždění přístupové komunikace (do té doby nezpevněné) od mostu Barikádníků do zoo. Rostoucí návštěvnost zoo dala podnět k některým plánům, jak přístup do zahrady zlepšit, bohužel se žádný z nich neuskutečnil. Jednou z prvním diskutovaných možností bylo prodloužení tramvajové trati z Pelc-Tyrolky až k zoo. Další byla mnohem koncepčnější: vybudovat komunikaci podél Vltavy, která by nahradila dosavadní úzkou silnici s ostrými zatáčkami, která vede středem Troje, a vedla by až k západnímu cípu zoo a do Podhoří. Tím by bylo možné starou silničku zrušit a rozšířit území zoo za ni. Ani tento plán nebyl realizován.
Nesnadné doby
Netypické stavby určené pro zvířata byly sice zajímavé pro architekty, ale zhotovitele nijak zvlášť nelákaly. Bylo to období budování socialistických velkostaveb a ne nějakých specialit. Soukromí řemeslníci již neexistovali a národní podniky potřebovaly plnit a překračovat plán, takže o často náročné, avšak málo efektní výběhy a pavilony v zoo neměly zájem. Přesto se podařilo v 70. letech dokončit dvě velké stavby – pavilon pro slony a jiné „tlustokožce“ a novou voliéru dravců.
Dům velkých savců vznikal dlouho a obtížně. Původní pavilon pro slony, hrochy a nosorožce byl maličký a postupem času i stále chatrnější. V roce 1960 vznikl projekt nového objektu, ale bylo nesmírně obtížné najít firmu, která by ho postavila. Teprve v roce 1971 se do něj mohla nastěhovat zvířata, ovšem pro veřejnost mohl být zpřístupněn až po odstranění četných závad o dva roky později.
Velká voliéra dravců nahradila původní Jandovu voliéru, která se zřítila pod náporem sněhu. Trvalo však déle než rok, než se nakonec stavby ujala Poldi Kladno. Vznikla mohutná konstrukce, která sice nevypadá nijak umělecky, ale na druhou stranu dovolila podstatné zvětšení voliéry.
Další zajímavostí, která se v 70. letech objevila, byla sedačková lanovka. Vlastně je to spíš kuriozita, protože se jedná o torzo – jediný zhotovený úsek z velkolepého projektu, podle kterého měla lanovka vést ze Severního města přes území zoo a přes Vltavu do tehdejšího Parku oddechu a kultury Julia Fučíka (dnes Výstaviště).
Nová tvář pražské zoo
Další vlna budování nových staveb nastala pro pražskou zoo až od přelomu 80. a 90. let. V roce 1991 byl otevřen pavilon velkých kočkovitých šelem, v roce 1998 pavilon velkých želv. V roce 2001 následovaly dva nové pavilony – gorily a Africký dům. Po půl století byl zbourán pavilon opic a do roku 2004 vyrostl na jeho místě pavilon Indonéská džungle – největší stavba svého druhu ve střední Evropě.
Mezitím došlo k rekonstrukci pavilonu malých živočichů a výsledkem je jedinečně pojatý pavilon Afrika zblízka. Rozsáhlé poškození staveb i volných výběhů při povodni v srpnu 2002 si vyžádalo další rekonstrukce – novou podobu dostaly pavilon tučňáků, pavilon vodních ptáků (dnešní Sečuán), areál Vodního světa a opičích ostrovů. V místech bývalého zázemí byla vybudována Dětská zoo, expozice Příroda kolem nás, pavilon gaviálů Čambal nebo Ptačí mokřady a expozice člunozobců.
Současně se stavbou pavilonů se dramaticky měnil také vzhled a celkové pojetí jednotlivých expozic v celé zoologické zahradě. Kovové ploty a mříže mizely a nahradily je suché příkopy a sklo. Rozdrobené výběhy byly spojovány do logických celků, dostávaly novou, přírodnější podobu a poté se do nich stěhovaly skupiny zvířat, často i více druhů pohromadě. Expozice začaly vypovídat o prostředí a životě konkrétních míst na Zemi, ať už to je Severský les s jeleny, africká savana s velkými kopytníky nebo čínské hory s pestrým ptačím světem.
Rozvoj zoologické zahrady se pochopitelně nezastavil. Z nejnovějších staveb jmenujme především Údolí slonů a Pavilon hrochů, které přivítaly první návštěvníky v roce 2013.
Zdroj: oficiální stránky Zoo Praha (2011)